Johanka: Lekce hluboké lásky

Přála bych totiž úplně všem lidem na světě prožít to, co jsem prožila při své komunikaci s fenkou Johankou. Johanka je pejsek, kterého už nějaký čas mám ve svém životě. Má sice svou stálou milující rodinu, ale i tak se naše cesty zajímavě propletly a Johanka je pro mě bytost, která má už navždycky rezervované velké místo v mém srdci.

Na propojení s ní jsem se tedy hodně těšila, tušila jsem, že by to mohlo být celé takové milé, co ale přišlo ve skutečnosti mě úplně posadilo na prdel.

Hned ve chvíli, kdy se mi povedlo se s ní spojit, mě zaplavilo takové množství lásky a radosti, že moje tělo se muselo chvíli učit, jak něco takové pojmout nebo zprocesovat. Bylo to nové. Bylo pro mě těžké dýchat nebo cokoliv jiného vnímat. Byla to čistá láska, láska a znovu láska. Vlna za vlnou. Okamžitě se mi začaly plnit oči slzama dojetí. Trvalo mi několik minut, než jsem si tu zkušenost prodýchala a vrátila se zpátky ke svému „běžnému“ vnímání i když jsem si okamžitě všimla, že je něco jinak, že já jsem jiná. Byla to prostě síla.

Myslela jsem si o sobě, že jako člověk cítím hluboce a silně a že dokáži cítit lásku velmi intenzivně. A že když miluji, tak naplno. Jak moc jsem se mýlila. Kdybych měla srovnat to, co jsem do té doby cítila jako lásku s tím, co mi přišlo od Johanky, přirovnala bych svou schopnost cítit emoce ke kapce vody v oceánu. Ta kapička jsou mé emoce a oceán skutečné možnosti hloubky citů, které jsem ještě zdaleka neobjevila.

Taková síla to byla. A to ještě podle informací, které mám, nám zvířata nikdy nepošlou ani neřeknou nic, co by naše psyché nebo tělo nebylo schopné unést. Takže otázka zní, bylo to všechno, nebo to jde ještě dál?

Tahle otázka je jedna z těch, na které moc ráda budu hledat odpověď. S velkou vděčností a pokorou ke všemu živému. A teď už jen děkuju, děkuju, děkuju Johanko, za tvé obrovské srdce a tvou lekci o lásce, o citech a možnost podívat se za své vlastní hranice.