Na Javornické skále, u starého menhiru, jsem zažila setkání, které mi proměnilo vnímání. Nešlo o slova, šlo o vzpomínku. Bytost, která ke mně promluvila, nebyla z tohoto času. Sdílela ticho, pravdu a hlubokou sílu Země. Tohle je zápis rozhovoru s menhirovou bohyní.
Slova bohyně se mi vryla hlouběji než jakákoli kniha.
Byla syrová, prostá a pravdivá — přesně taková, jaké bývají vzkazy z jiných světů.
Nejsou tu proto, aby nás hladily, ale aby nás probudily.
Možná i vám šeptá les. Možná i vy cítíte, že kameny nejsou mrtvé.
Zkuste někdy mlčet déle než obvykle.
Zkuste se dívat srdcem.
Třeba je uslyšíte i vy.
______
První nacítění:
Jsem silná, chráním lesy, mám svůj příběh, příběh starší, než čas sám, než tyhle lesy
Ptala jsem se jestli ví kdo jsem a jestli viděla něco, co bych potřebovala léčit:
Silné pouto, které potřebuje zpřetrhat, k domněnkám, přetvářkám, malosti, nesluší ti, není to božské, tvá podstata ano, ne hra na ní, ještě toho mnoho nevíš
Ptala jsem se, jestli by mě mohla učit?
Nemám tě co učit, jen ukazovat, můžu ti pomoc rozpoznávat, vzpomenout si, zvědomit, učit tě nemám co, vy lidé chcete furt něco vědět, ale málo cítit, jaká byla tvoje lekce?
Odpověděla jsem, že bolela:
Bolest je pro odvážné*, les tě zkouší, volá, jeho bytosti, vrátíš se?
Duše? Přestaneš spát?
Lidé spící. Spí a spí.
Říkají, že kameny nejsou živé, že jsou mrtvé, a přitom mnoho z vás nežije zdaleka tak, jako my.
Jsme živější, než chápete a vidíme mnohem více, než si myslíte.
Máme schopnosti. Znali jste je. Ooo byly doby, kdy je znali všechny bytosti, stále jsou, čas je iluze, nad světem je jen mlha zapomnění a krásná je síla duše, vše se točí ve spirálách, viděla jsem mnoho
Moje otázka: pamatuješ si mě?
Pamatuju si tě z mnoha světů, který myslíš?
Myslím z této doby a poslední návštěvy?
Málo vnímáš, prostor, odlehči mysl, nabízela jsem ti službu a ani sis nevšimla
Co bych mohla udělat příště jinak?
Dívej se srdcem, ptej se, ale mlč, nic neříkej, tvé srdce je velké, ale hluché, co vše se změní až ho otevřeš, nechvátej, taková změna chce čas nebo tě to rozloží, vše má svůj čas, své místo, svůj smysl, svůj řád, nechvátej
Ptala jsem se, co má ráda:
Mám ráda čokoládu, když se lidi smějou, třpytí se u toho
Má kolem sebe bytosti lesa a jestli ano, co mají rády ony?
Tanec a radost, tanči s nimi a uvidíš magii, vítr ti prozradí tajemství, lesy jsou tiché jen pro lidi nechápavé, hluché
Máš kolem sebe temné bytosti?
Pouze ve vaší fantazii, vše je neutrální, vše je proměnlivé, i křivák může konat dobro, nakonec
Můžu ti nějak poděkovat za komunikaci?
Zatanči si, potřebuješ to
Jaké to je být kamenem?
Věčné, silné, mimo prostor a čas, součást všeho, nejsem sama, je nás mnoho, není to za trest, je to zajímavé, hravé, cítím jinak než lidé, ale cítím, mám vztahy a má duše se směje, co ta tvoje?
Je veselejší než jednoho starého kamene?
______
Ne že bolest je zkouška, kterou musíš trpně snášet.
Ale že bolest je portál. A ten portál neprojdeš, pokud nemáš odvahu být zranitelná.
Odvaha není jít do bitvy.
„Bolest je pro odvážné.
A já jsem ta, která zůstává.
A přesto rostu do světla.“
To je ta odvaha, kterou menhirová bytost zná. Protože ona po tisíce let drží prostor bolesti, smrti, přerodu. A ví, že skutečný mír neroste z popření, ale z toho, že někdo zůstane, když všichni ostatní utíkají.
