Telepatická komunikace není jen výsadou několika vyvolených – je přirozenou schopností každého z nás. Už samotný význam slova napovídá: "teli" znamená vzdálenost a "pathos" emoci, pocit. Jde tedy o sdílení myšlenek, emocí a vjemů mezi dvěma bytostmi, bez nutnosti slov nebo jiných fyzických projevů.
Telepatická komunikace je spojení dvou energetických forem. Nejde o žádnou magii ani speciální schopnost dostupnou jen vyvoleným – je to přirozená součást našeho bytí, kterou jsme jen zapomněli používat.
Navíc. Tato forma komunikace není omezena jen na zvířata. Vše kolem nás je energie a na úrovni energie je možné vést dialog s jakoukoli bytostí či přírodním elementem.
Jedna z nejčastějších otázek. A je logická – jsme od dětství vedeni k tomu, abychom věřili jen tomu, co můžeme vnímat pěti smysly. Telepatická komunikace ale funguje jinak. Jakmile ji začneme praktikovat, pochybnosti postupně ustupují, protože vlastní zkušenost je nenahraditelná.
Důležité je zůstat neutrální. Komunikátor není ten, kdo informace interpretuje, ale pouze ten, kdo je přijímá a předává. Čistá komunikace není zatížena soudy. Zvířata nemají potřebu soudit nebo obviňovat – sdílí jen to, co jejich člověk skutečně potřebuje vědět.
Aby informace proudily čistě, musíme se zbavit jakýchkoli očekávání, soudů a domněnek. Skutečně přijatá zpráva není nikdy interpretací, ale pouhým předáním toho, co je.
Naše mysl nám ráda podsouvá vlastní myšlenky a fantazie. Jak tedy rozlišit telepatickou informaci? Jedno vodítko existuje – skutečně přijatá zpráva nikdy neobsahuje soud nebo hodnocení. Zvířata neříkají, co je dobré nebo špatné. Prostě to jen je.
Navíc, zvířata nám vždy sdělí jen to, co opravdu potřebujeme vědět. Informace často nejsou jen o nich, ale i o nás, jejich lidech. Někdy nám ukazují naše vlastní emoce, strachy nebo vzorce chování, abychom je mohli změnit.
Nejde jen o to zjistit, co zvíře potřebuje. Je to o hlubším propojení, které nám umožňuje vidět svět jeho očima. Pomáhá nám porozumět jeho emocím, strachům i radostem, a tím měnit nejen jeho život, ale i ten náš.
Taková komunikace se zvířaty pomáhá proto, že se nejedná o snahu „opravit“ zvíře, ale pochopit ho. Nenakládáme mu naši představu o tom, co by mělo dělat – ptáme se ho, co skutečně potřebuje. A často zjistíme, že problém, který jsme považovali za zvířecí, je ve skutečnosti naším vlastním zrcadlem.
Naše zvířata nám ukazují, co jsme přehlíželi, co v sobě potlačujeme. Když se naučíme jim naslouchat, otevíráme tím nejen komunikaci s nimi, ale i hlubší spojení sami se sebou. A možná právě to je ten největší dar telepatické komunikace – nejen porozumění zvířatům, ale i sami sobě a taky sobě navzájem.
