Silný cit i pouto ke zvířatům cítím už od dob, co si pamatuju svět. Ovšem ten skutečný příběh s nimi se začal psát až ve chvíli, kdy jsem v šoku a zlomená naposledy držela v náručí našeho milovaného chlapečka, kocourka Theo. Měl mnoho střelných ran v celém tělíčku, včetně hlavy. Nebyl to hezký pohled. A už vůbec to nebyl hezký pocit.
Pamatuji si to jako by to bylo včera. Velmi silný výstřel, následovaný prudkou bodavou bolestí v břiše a okamžité vědění, že šlo o Thea. Rázné odmítnutí vědění, to přece nemůže být pravda. Strach, naděje a několikahodinové čekání, že se kocourek přece vrátí domů, že to bude dobrý. Nebylo. Theo už se domů nikdy nevrátil. Byl zavražděn.
Zlomilo mě to. Tahle životní zkušenost mě zlomila tak moc, že z té osoby, kterou jsem do té doby byla, nezbylo prakticky skoro nic. Všechno se zbortilo. Nic nedávalo smysl. Zbylo jen prázdno, bolest, smutek, šílený vztek a spoustu otázek. Pořád dokola jsem se ptala „proč, proč, proč"...
Při své snaze tu situaci nějak uchopit, pochopit, přijmout… jsem narazila poprvé v životě na téma zvířecích komunikací. Že prý jsou mezi námi lidé, kteří se zvířaty umí mluvit a dokonce i s těmi po fyzické smrti? Okej... Nevěřila jsem, ale co jsem mohla ztratit?
Domluvila jsem si online sezení s úžasnou zvířecí komunikátorkou Annou Klocke. Ten den se mi znovu otočil celý svět vzhůru nohama. Anna mi přivedla Theouška zase na chvíli zpátky. Nechápala jsem, ale účastnila jsem se hodinového rozhovoru s naším Theouškem. Můj skepticismus často vystrkoval růžky a snažil se celou tu situaci zpochybnit, ale s každou další větou bylo úplně do uší bijící, že skrze Annu opravdu mluví náš Theo. Když jsme celý rozhovor zakončili vzkazem od něj, který přesně replikoval náš specifický soukromý rituál lásky, všechny pochybnosti byly nadobro pohřbeny.
Od té doby uběhl už nějaký čas, je konec ledna 2025, venku je zima v plném proudu. Stalo se tolik věcí. Mimo jiné i to, že mám za sebou několik kurzů jemné intuitivní komunikace se zvířaty i přírodou, které nádherně vede moje milovaná Anna Karina León. A mně se pomalu a jistě daří se zvířátky mluvit. Taky jsou dny, kdy už jsem schopná já sama Theouška u sebe cítit. Někdy slyšet. Vnímat jeho milé láskyplné vzkazy. Jsou to pro mě takové hořkosladké dny, ačkoliv jsme prožily už třetí Vánoce bez našeho kocourka, pořád to hodně bolí.
Ale je na tom něco léčivého. Vědět a cítit, že i když už tu není fyzicky jeho tělo, přesto je část z něho stále tady. Že to nejsou jen takové ty řeči, které se říkají, aby vám bylo líp. Ono to tak opravdu je. A hlavně, už navždycky tu s námi bude Theův odkaz. Za to ti Theoušku budu navždy vděčná, protože jakkoliv tato životní lekce byla těžká, nebýt tebe, nic z toho, co se teď děje, by se nedělo. Vím, že se na nás všechny teď díváš a vedeš nás pod svými křídly úplně všechny více do hlubin naších srdcí. Myslela jsem, že jsi sem přišel uzdravit moje srdce, ale zdá se, že tvoje mise bude nakonec mnohem větší a tvůj odkaz se zapíše do srdcí mnoha lidí.
Víte, lidské tělo je velmi vnímavé na jemné energie i na jemnou řeč zvířat a vlastně celého světa. A já bych byla ráda, aby se o tom víc vědělo, aby se vědělo, jak moudrá a hluboká sdělení zvířata i příroda mají. Kolik nás toho mohou učit, jak hluboce bez ohledu na druh i velikost cítí, jak moc nás mohou léčit, kolik nám toho můžou dát. Protože věřím, že kdyby takhle dokázal živé bytosti cítit každý člověk, tak ta schopnost namířit na sebe zbraně, ubližovat, ničit a likvidovat by se úplně vytratila, nebo alespoň hodně eliminovala.
Proto jsem tady a chci s vámi tohle vše sdílet. Protože věřím, že zvířata mohou být pro mnoho lidí velmi krásnou vstupní branou do světa, kde můžeme všichni zjistit, o kolik ještě více je možné otevřít svá srdce. Protože zvířata, ta je mají nesmírně obrovská.
S láskou a vděčností v srdci, vaše Marťa
